S cílem usnadnit uživatelům používat naše webové stránky využíváme cookies. Kliknutím na tlačítko "OK" souhlasíte s použitím preferenčních, statistických i marketingových cookies pro nás i naše partnery. Funkční cookies jsou v rámci zachování funkčnosti webu používány po celou dobu procházení webem. Podrobné informace a nastavení ke cookies najdete zde.
Ok

Povídky

27.11.2022

Povídky

Sbírka: Dědeček Všechnovím

 Srdce a svědomí

Dědeček Všechnovím se protáhl ve své postýlce. Rošťácký sluneční paprsek si našel cestičku škvírkou ve střeše a polechtal ho po tváři.

„Copak, copak, zachtělo se ti dovádět?"

zachichotal se, vyskočil s postýlky a obě nožky mu zajely do blankytně modrých papučí.

„To máme dneska obzvlášť krásné ráno,"

zamumlal si pod vousy. Vystrčil hlavu ven z okna, aby se nadechl lesem provoněného ranního vzduchu. Jak se tak rozhlížel, zahlédl po lesní cestičce pelášit srnku, až jí od kopýtek mech odletoval na všechny strany.

Zastavila se až u chaloupky a celá udýchaná povídá:

„Dědečku musíš jít hned se mnou, stalo se velké neštěstí."

„Jen malou chvilku posečkej,"

řekl roztržitě Všechnovím.

Rychle svlékl pyžamko, natáhl si zelené kalhoty s kšandami, zelenou košilku a vyběhl před chaloupku.

„Copak se stalo?"

 zeptal se srnky, když si obouval dřeváky z dubové kůry.

„Zajíček si poranil tlapku,"

řekla třesoucím hlasem srnka.

„Přeskakoval lesní potůček, co teče pod strání z borůvčí. Najednou upadl, svalil se na záda a z tlapky mu čouhá nějaká divná věc. Leží tam, chudáček, ouška sklopená a naříká na celý les. Musíš rychle se mnou dědečku, než se celý unaříká."

Po těchto slovech srnka sklonila hlavu až k zemi a Všechnovím po ní vyšplhal až na její hřbet.

„Dobře se drž,"

řekla mu, a tryskem vyrazila zpět do lesa.

Na stráni zase srnka sklonila hlavu, Všechnovím seskočil a běžel k zajíčkovi, kolem kterého se mezitím shromáždila další lesní zvířátka, zvědavá kdo a proč tu tak naříká.

„Je to veliký střep,"

řekl Všechnovím, když se podíval na zaječí pacičku,

„musíme ho z ní dostat ven."

Dědeček poprosil mývala, aby mu pomohl střep vytáhnout.

„Chyť ho opatrně, ať si neublížíš,"

 řekl Všechnovím, když medvídek začal střep vytahovat.

Všechna zvířátka vše sledovala se zatajeným dechem.

„Hurá, povedlo se,"

zajásala zvířátka v okamžiku, když se mývalovi objevil střep v packách.

„Polož ho tuhle na list,"

ukázal Všechnovím na zem,

„a ty, zajíčku, si pacičku opláchni v potůčku."

Zajíček se posadil a pak pomalu odkulhal k potůčku. Když ostatní viděli, že už je zajíček v pořádku, postavili se kolem Všechnovíma.

„Pověz nám dědečku, co je to ta věc, která ublížila zajíčkovi,"

zeptala se liška.

„Takových věcí a mnoho jiných se válí po lese velmi mnoho,"

dodal jelen.

„A i plné křoviny jsou takových věcí,"

dodala myška.

„Ba, ba, to je pravda,"

přikývl medvěd.

Všechnovím je všechny vyzval, aby se posadili, a začal vyprávět.

 

„V poslední době se velkým nešvarem stávají lidmi vytvořené skládky. Někomu z kapsy vypadne papír, jiný bez výčitek vyhodí lahev do křoví a další se dokonce přiklání k tomu, že může do lesa odvézt vůz plný odpadu. Někteří lidé si neuvědomují, že vše, co v lese nechají, může způsobit problémy nejen zvěři, ale i rostlinám.

Nebezpečné jsou například igelitové tašky nebo mikrotenové sáčky. Zvířátka, jako jste vy, z nich mohou cítit potravu a sníst je. Pak může dojít k ucpání a následnému prasknutí střev,"

popsal možné následky Všechnovím,

„a to je velmi krutá smrt. Proto si musíte dávat veliký pozor."

Chvilku se odmlčel, rukou si z tváře setřel slzu, rozhlédl se a pak pokračoval.

„Také se můžete poranit jako tuhle zajíček, nebo olíznout chemikálie například ze starých baterií. Pokud odpad obsahuje větší množství chemických látek, mohou se dostat až do spodních vod, kde dále škodí."

Když domluvil, bylo na pláni takové ticho, že by i špendlík bylo slyšet, kdyby spadl do trávy.

Toto ticho po chvíli přerušil starý jezevec.

„Dědečku, a můžeme s tím něco udělat?"

Všechnovím se na něj podíval.

„Vy zvířátka nemůžete, to mohou jen lidé. A aby se tak stalo, museli by svá srdce promíchat se svým svědomím a tím by konečně vznikl účinný lék na záchranu lesů."

S těmito slovy Všechnovím vstal a pomalu zamířil ke své chaloupce.

-------------------------------------------------------------------------------------------

 Heřmánek

Skoro každý den si našel Všechnovím chviličku na kontrolu louky, která začínala nedaleko jeho chaloupky a končila u nevelkého rybníčku. Hladil kvítky, kontroloval travičku, jestli si již oblékla zelený kabátek, a ptal se poletujících motýlků, jak se mají.

 

„Když venku svítí sluníčko,

tak já se projdu maličko,

na louku se podívám,

a světu píseň zazpívám."

 

 Jak si tak vykračoval a vyzpěvoval, najednou zaslechl slabounký pláč:

„Takové maličké kvítky mám, nikdo je neobdivuje, achich ach."

 Zastavil se a rozhlížel se, kdo to tak naříká, ale nikoho neviděl.

Přiložil si ruku k puse a zavolal:

„Halooo, kdopak to tu tak naříká?"

„ Já,"

ozvalo se hned vedle něho.

Všechnovím se otočil a spatřil rostlinku jménem Heřmánek, jak smutně kloní k zemi své kvítky. 

„Copak se ti stalo, že tak naříkáš?"

zeptal se dědeček.

Heřmánek jen mávnul lístky.

„Ále,"

posteskl si.

„ Je mi líto, že nemám tak krásné bílé květy jako támhle kopretina,"

a otočil kvítky směrem do louky.

„Každé ráno se vychloubá: Tvé maličké kvítky, ani nejsou vidět, zato ty moje všichni obdivují."

Heřmánek se znovu rozvzlykal.

Všechnovím se posadil na kamínek v trávě a začal přemýšlet, jak by Heřmánek utišil. Najednou se ťukl do čela a povídá:

„Kdybych byl Heřmánek, byl bych na sebe moc pyšný."

Heřmánek pootočil k dědečkovi své kvítky:

„Ale dědečku jak bys mohl být pyšný na rostlinku, jako jsem já?"

zeptal se.

„Milý Heřmánku, ty bys chtěl být velká a krásná květina, jako je tuhle kopretina?"

natočil se a ukázal na kopretinu. Heřmánek přikývl.

„Ty sice nejsi tak hezký, ale zato ty jsi mnohem vzácnější."

Kopretina, která celou dobu naslouchala, naklonila svůj stonek tak, aby lépe slyšela.

„Já a vzácnější?"

podivil se Heřmánek.

„Ano, a když mě nebudeš stále přerušovat, vysvětlím ti proč."

„Nebudu, nebudu, jen už prosím povídej,"

dušoval se Heřmánek.

„Tak tedy poslouchej,"

řekl Všechnovím  a začal vyprávět tak hlasitě, aby ho slyšela i kopretina.

„Nejsi jen tak obyčejná rostlina.

Tvé léčivé účinky jsou známy lidem již od starověku.

Dokonce v jedné moc daleké zemi řečené Skandinávie jsi byl považován za posvátnou rostlinu a uctíván jako symbol slunce.

Hojně tě používali jako lék proti zimnicím, prostředek proti křečím a bolestem hlavy."

Heřmánek natočil kvítky ke sluníčku a to mu je s láskou pošimralo.

„Lidé tě potřebují k obkladům na špatně se hojící rány, proti vyrážkám a při ošetřování popálené kůže. Snižuješ bolest a urychluješ hojení.

Proto tyto tvé účinky tě lidé začali nazývat Heřmánek lékařský."

Všechnovím vstal, pohladil bylinku po lístku. Pak se k ní naklonil a pošeptal:

Nezáleží na tomjací jsme navenekale na tom, jak krásné je naše nitro."

Otočil se a pomalu vykročil po vyšlapané cestičce zpátky do své chaloupky.

 A od té doby již nikdy neslyšel z louky smutný pláč.

-----------------------------------------------------------------------------

Vlk a pes

Jedno nedělní ráno dědeček Všechnovím vstal, oblékl se, a vyšel z chaloupky.

 Posadil se před ní na jeden z kořenů mohutného dubu a kochal se nevídanou krásou rozlehlých luk a lesů tyčících se až k nebi.

A jak se tak rozhlížel po okolí, všiml si, že ho někdo z nedalekého křoví pozoruje.

Přimhouřil oči a zavolal: „Jestli máš dobré úmysly, pojď sem, ať jsi, kdo jsi."

„Mám dobré úmysly," ozvalo se.

Křoví zachrastilo a vynořil se obrovský šedý vlk s úzkýma žlutýma očima.

Dědeček mu rukou pokynul, aby šel blíž.

Vlk se přiblížil až k němu, posadil se, natáhl krk dopředu a zvídavě si ho prohlížel.

 Všechnovím se k němu naklonil: „Tak povídej, co tě sem přivádí?"

Vlk otočil hlavu směrem k údolí.

„Tam dole za tím kopcem žijí lidé, kteří chovají zvířata podobné nám.

Co jsou zač, že jsou stejní jako my a přitom tak hodně jiný?"

A protože Všechnovím byl chytrý dědeček, na chvíli se zamyslel a povídá:

„Je tomu už hodně dávno, kdy jeden člověk přinesl z lesa do své vesnice nalezená mláďata rodu Vlka.  Lidé z vesnice se o mladé podělili a začali je vychovávat. Nedovolovali jim lovit zvěř, ale krmili je svou vlastní stravou.

Divocí vlci uměli trávit jen maso, a tak neměli důvod vyhledávat blízkost lidí. Ale pro ty, kterým lidé změnili stravu, bylo výhodné zdržovat se v okolí lidských sídel, která jim nabízela spoustu snadno dostupné potravy.

Potrava a přátelská povaha lidí umožnila vlkům zahájit svou proměnu ve psa a dodnes trvající spolužití s lidmi.

Tato přeměna však trvala mnoho a mnoho let."

„Brrr," oklepal se Vlk. Všechnovím se pousmál a pokračoval:

„Vy vlci jste stále divocí, krásní a inteligentní tvorové, ale i přesto se Vás lidé po staletí bojí. Tento strach pramení z vypravěčských zkušeností, které byly a jsou posilovány příběhy a pohádkami.

Ale pravděpodobnost, že byste člověka napadli ve volné přírodě, je velmi malá. A když už byste se ocitli v jejich těsné blízkosti, většina z nich vás za celý život nespatří ani jednou."

„Tak co, vlku, už znáš odpovědi na své otázky?" zeptal se dědeček.

Vlk se postavil. „Ano. Děkuji ti dědečku za vysvětlení. Teď hned vše hezky převyprávím celé smečce." Otočil se a dvěma mohutnými skoky zmizel v lese.

-----------------------------------------------------------------------------------

Krteček

Bylo krásné odpoledne a sluníčko už od samého

rána dovádělo na azurové obloze.

Dnes mělo obzvlášť dobrou náladu, a tak škádlilo svými paprsky celé údolí. Všechnovím stál u šípkového keře, v ruce držel metr a snažil se změřit velký červený šípek nad svou hlavou.

„To je ale úroda," liboval si. „Uvařím si marmeládu a i možná na čaj zbude. Za pár dní můžu začít sklízet."

Jak tak přemítal, zahlédl kupící se hromádku hlíny pod keřem. Ta hromádka rostla a rostla, až už byla třikrát větší než Všechnovím.

Z ní vykoukly dvě černé lopatky, a nejen lopatky, ale i čumáček se objevil.

Než se Všechnovím nadál, tyčil se nad ním v celé své kráse krteček.

„Dobrý den, dědečku."

„Dobrý den, krtečku," odvětil Všechnovím.

„Copak, že jsi tak daleko od louky?" Krteček svěsil hlavu a povídá:

„Mám na srdci velké trápení, proto jsem tě vyhledal."

 Všechnovím vylezl na pařez naproti hromádce, a když se na něm uvelebil, vyzval ho, aby mu vše pověděl.

„Mám svou komůrku nedaleko zahrádek kousek od údolí," začal krteček.

„Včera večer jsem se vracel obvyklou cestou domů, když tu nad hlavou zaslechnu, jak si dva zahrádkáři mezi sebou povídají."

„Všude kam se podívám, jsou jen hromádky od krtka. Čert nám ho byl dlužen," povídal ten první.

„Ba, ba, sousede, máte naprostou pravdu. Tohle zvíře člověku jen škodí," odpověděl mu ten druhý.

„Celou noc jsem pak přemýšlel, co dělám tak špatného, že mě lidi nemají rádi."

Krteček domluvil, sklonil hlavu a podíval se na dědečka.

Všechnovím se poškrábal na hlavě, dlouze na něj koukal a pak řekl:

„Vás krtky láká rozlehlá čerstvě obdělaná půda, protože vám jde zde norování pěkně od ruky. Většinou se taková půda nachází právě na zahrádkách a lidem vadí hromádky, které za sebou zanecháváte. To je pochopitelné, ale oni nevědí, že je mohou velmi dobře využít.

Jedná se totiž o dokonale zpracovanou kyprou zeminu. Ta je téměř bez plevele, kterou je radost použít, ať už na záhony, nebo do květináčů. Dokonce se najdou i zahrádkáři, kteří si uvykli s ní pracovat, dokonce občas nedočkavě vyhlížejí vaše nové krtiny."

Krteček ani nedutal. Valil očka, div mu nevylétly z důlků.

„Udržujete také pod kontrolou hmyz a slimáky. I když sami někdy svými chodbami můžete narušit kořeny rostlin, jde stále o menší škody, než by na rostlinách napáchali jiní přemnožení živočichové, kterými se živíte.

Kdyby ti dva zahrádkáři tohle všechno věděli, určitě by o tobě tak nemluvili.

A tobě, milý krtečku, zase doporučuji kypřit spíše louky a trávníky než zahrádky."

Když Všechnovím domluvil, postavil se, sebral z pařezu odpadlý lístek od šípku a snesl se s ním na zem. Poté zvedl hlavu a zeptal se:

„Krtečku, teď už na srdci nemáš trápení?"

 Krteček radostně zahrabal lopatkami, až se hlína z hromádky rozlétla všude kolem.

„Nemám, dědečku, a velice moc ti děkuji." 

S těmito slovy zmizel uvnitř hromádky.

-------------------------------------------------------------------

Včelka

V jednom malebném údolí stál velmi starý dub a byl tak veliký, že bylo těžké spatřit ho celý. U něho se v mohutných kořenech  schovávala malinká chaloupka, v níž bydlel moudrý Všechnovím.

Všechnovím byl malinký lesní dědeček, vysoký sotva jako malíček, ale rozum měl on veliký skoro jako ten dub. Každý den si k němu zvířátka chodila pro radu. A tak radil a pomáhal kolikrát už od ranního kuropění.

Jednou, zase brzy ráno, se u jeho domečku zastavila včelka. Dveře byly otevřené, tak vešla do chaloupky a pozdravila.

Uviděla malý stoleček s dvěma ještě menšími židličkami a vedle stolečku dědečka s vlasy a vousy tak dlouhými, že se linuly po celé světnici.

 „Copak tě, včeličko, copak tě trápí," usmál se Všechnovím.

„Posaď se tuhle na tu stoličku a povídej."

Včelička se posadila a vzdychla.

„Dneska v noci se mi zdál zlý sen," začala.

„Poletovala jsem po louce s ostatními broučky, když tu najednou přiběhl takový střapatý kluk a povídá:

 Na co jste vy hmyz na světě? Jen tu poletujete a lidi otravujete. Pak se rozmáchl  a v tom jsem se probudila.

 Přišla jsem si k tobě pro odpověď. Když lidem vadíme, proč jsme na světě?" Řekla sklesle.

Všechnovím si promnul bělostné vousy a začal přecházet sem a tam po světničce. Přitom si pod nos cosi drmolil a rozhazoval rukama nahoru a dolů.

Po chviličce přemýšlení se u včelky zastavil, pohladil jí po hlavičce a povídá:

„Kdyby zmizel hmyz, svět by se, včeličko zhroutil." Obešel stoleček, posadil se na druhou stoličku a pokračoval.

„Je také pravda, že kdyby hmyz zmizel, zmizely by i kousance komárů a blech. Nebyly by některé nemoci lidí a farmáři by také už nemuseli používat postřiky.

Lidé by se radovali nad tím, jak hodně mají peněz. Přesto by tyto peníze pro ně byly zbytečné, protože většina z nich by trpěla hladem!"

 Včelka vytřeštila oči. Už už chtěla něco říci, ale dědeček jí mávnutí ruky umlčel a pokračoval:

„Většina rostlin totiž potřebuje opylovat. Ve vzácných případech to obstará vítr, voda nebo zvířátka, jako jsou ptáčci a netopýři, či dokonce slimáci.Převážnou většinu opylení však provádí hmyz, včelky jako jsi ty, čmeláčci, broučci, a motýlci.

 Bez opylovačů by zmizelo mnoho rostlin na planetě." řekl dědeček,

„Většina jídla, milá včelko, je závislá na hmyzu. Pokud zmizí hmyz, zmizí i mnoho zvířátek a ptáčků, protože nebudou mít co jíst. Nebyla by dokonce ani zvířátka, která se jím neživí, ale živí se ovocem a listím.

 Přestalo by existovat i mnoho krásných věcí jako je med a hedvábí."

 Když Všechnovím domluvil, včelce zářila očka, že by zahanbila i sluníčko. Vyskočila ze stoličky, poděkovala a za smíchu vyběhla z chaloupky.

Dědeček oknem už jen zahlédl, jak vzlétla a zamířila k velké louce plné květů.

 

 

 

Vytvořeno systémem www.webareal.cz

MjUzYW